Ing. Tomáš Randák, PhD. pracuje ve Výzkumném ústavu rybářském a hydrobiologickém Jihočeské univerzity ve Vodňanech. Jako muškař a hospodář na Blanici Vodňanské 4B se delší dobu aktivně zabývá problematikou pstruhových revírů. Již na 1.KMF zaujal posluchače svou přednáškou „Nové směry v hospodaření na pstruhových vodách“ a nedávno byl hlavním organizátorem semináře: "Současnost a perspektivy v oblasti hospodaření na pstruhových vodách" ve Vodňanech.

 

Nějaká pozitiva přeci jen jsou. Především jde o zprůchodňování toků (tzn. výstavbu rybích přechodů), dále první vlaštovky v oblasti revitalizace toků. Nicméně do budoucna je třeba zásadněji se stavět proti nesmyslným úpravám vodních toků spočívajícím v profilaci koryt a odstraňování štěrkových lavic v místech, kde nehrozí bezprostřední riziko ohrožení majetku, a také proti výstavbě nových malých vodních elektráren na malých tocích.

 

 

Těch příčin je celá řada a byly již mnohokrát rozebírány na různých seminářích či v rybářském tisku. Za hlavní příčiny poklesu stavu populací lososovitých ryb v našich tocích lze považovat úpravy vodních toků, zhoršující se hydrologické poměry, samozřejmě nelze opomenout působení rybích predátorů, zejména kormorána, jehož predační tlak na pstruhové vody razantně zesiluje a osobně vliv tohoto predátora považuji v současnosti i do budoucna za zásadní. Řada revírů či jejich úseků je již v současnosti především díky kormoránovi prakticky vyrybněna. Dále samozřejmě významnou roli hraje i rybářský tlak, systém obhospodařování revírů a také znečištění vody. Jinak, když jsme u těch muškařů. V současnosti nabývá na síle trend „chyť a pusť“, což je samozřejmě dobře. Ale je třeba si uvědomit, že část ryb puštěných zpět stejně hyne. V případě maximální šetrnosti k rybě (vyhakování ve vodě, nutné manipulace pouze mokrýma rukama, používání háčků bez protihrotu, atp.) je mortalita ryb cca 4-5 %. Pokud je manipulace drsnější, procento narůstá. Zvlášť citlivé jsou malé ryby (ročci). V dnešní době trendu mikronymf a francouzských návazců je tlak stále více soustředěn na mladší a citlivější jedince. Takže je třeba si uvědomit, že maximálně humánní „borec“ chytající těmito způsoby, který uloví 100 ryb za vycházku jich v podstatě minimálně 5 připraví o život. Takže doporučení – chytat tak, abychom maximálně eliminovali záběry malých ryb. Další nešvar, který dneska frčí – když je všeobecný zákaz na pstruhovkách, tak se jezdí na lipany na vhodné mimopstruhovky. V únoru a březnu je plný internet zpráv chlubílků o tom, jak si tam a tam perfektně zachytali lipany. To způsobí další nájezdy „sportovců“ a narůstá tlak na chudáky ryby, které se připravují na výtěr. V tomto období jsou lipani citliví k manipulaci a dochází k jejich častějšímu poškození a úhynu. Takže takovéto kratochvíle považuji prostě za zvrhlost s dopadem mnohem horším, než je třeba lov na mrtvou rybičku..

 

 

Dle mého názoru, zrušení ČRS či rozkouskování na malé celky stav našich pstruhových vod zcela jistě nezlepší. Aby bylo plošně dosaženo nějakého pokroku v otázce populací lososovitých ryb v pstruhových revírech (mám na mysli funkční populace původních druhů lososovitých ryb), musí zde existovat globální systém založený na nekomerční bázi. Myslím, že právě ČRS jako nezisková organizace sdružující sportovní rybáře má nejvyšší potenciál současnou situaci řešit. Chce to možná jen trochu více odvahy a nebránit se novým myšlenkám.

 

 

Kdyby to byla jednoduchá cesta, tak jsme za vodou. Bohužel je to právě naopak. Samozřejmě existuje souběh různých negativních faktorů. Ten se ale liší prakticky revír od revíru. Každá lokalita má svá specifika a rybářský management by měl tuto individualitu jednotlivých revírů brát v úvahu. Bohužel není to jen otázka managementu a pravidel lovu, ale také mnoha dalších a mnohdy i významnějších faktorů, které však rybáři nemohou ovlivnit. Musí však držet při sobě a táhnout za jeden provaz.

 

 

Samo zdražení povolenek nic neřeší. Je to spíše o systému. Je evidentní, že do systému hospodaření na pstruhových revírech by mělo jít více peněz. Třeba proto, aby výrobci kvalitního násadového materiálu dostali za něj adekvátně zaplaceno a měli motivaci se touto činností zabývat. Konkrétní příklad: organizace zabývající se chovem generačních ryb původní populace potočáka a produkcí plůdku pro zarybňování chovných potoků v daném regionu. Generační ryby jsou chovány v podmínkách umělého chovu – tzn. náklady na krmiva, energie, technologie, veterinární opatření, zoohygienu, dále, aby chov byl efektivní – musí tam být profesionál (rozuměj zaměstnanec). Délka odchovu potočáka do stadia generační ryby je 3 roky. Pokud generační hejno čítá 300 ks samic, je možno počítat roční produkci cca 250 000 ks jiker. Délka inkubace jiker (tzn. i ošetřování) je 4 – 5 měsíců. Cca 3 – 4 týdny po vykulení je možno plůdek vysazovat. Pokud nejsou připraveny potoky, ryby jsou drženy v chovu a musí být samozřejmě krmeny. Někdy i několik týdnů (což jsou další nemalé náklady a samozřejmě ztráty ryb). Pak dojde k prodeji. A jsme u problému. Tzv. svazová cena 1 ks plůdku je už řadu let (bez ohledu na vývoj cen v jiných odvětvích) 0,30 Kč/ ks, tzn. pokud tato organizace prodá 200 000 ks plůdku, utrží astronomických 60 000,- Kč. Takže o nějaké rentabilitě nemůže být řeč. Když to srovnáme třeba s candátem. Při jarních výlovech rybníků se vyberou generačky, ty se umístí do rybníčků s hnízdy. Po vytření se hnízda dají do rybníčků s planktonem a za několik týdnů se loví tzv. rychlený plůdek, který se nejčastěji vysazuje do revírů. Tzn. celý proces trvá 6-8 týdnů (samozřejmě s příslušným know-how, ale tak je to i v případě pstruha) a cena, za kterou svaz nakupuje? 1 – 1,5 Kč/ ks. Tzn. porovnáme-li to se pstruhem – v případě pstruha mnohonásobně více práce za mnohonásobně nižší cenu.

V podstatě za tohoto stavu jsou nejvíce diskriminovány organizace, které mají možnost a podmínky něco chovat a také to dělají – tzn. mají náklady spojené s výrobou násad, ale tyto náklady jim mnohdy stávající výkupní ceny nepokryjí a tyto organizace pak z ekonomických důvodů musí chovatelskou činnost zrušit. Následně se pak v podstatě stanou pouhými výběrčími peněz za členské známky, povolenky a brigády. Takovéto organizace se však bohužel mají za současného systému nejlépe.

Většinou pouze na účelovém revíru VÚRH JU Vodňany (Blanice vodňanská 4B). Na tomto revíru jsem i rybářským hospodářem, což mi umožňuje si v praxi vyzkoušet různá opatření, která považuji za přínosná v oblasti podpory původních populací lososovitých ryb. Je pro mne potěšující, že řada těchto opatření funguje a zarybněnost revíru je i v současnosti na dobré úrovni. Jinak občas zavítám i na Vltavu nad a pod Lipno.

 

Úpravy, ke kterým došlo v tomto územním svazu, byly provedeny zřejmě proto, aby se pravidla lovu na pstruhových revírech tohoto svazu dostala do souladu s platnou legislativou. Je samozřejmě otázkou, proč stávající legislativa zachází do takových detailů jako jsou doby hájení, lovné délky, způsoby lovu, atp. a nedává moc „oficiálního“ prostoru vlastním uživatelům revírů, kteří znají konkrétní podmínky a pomocí vhodně nastavených pravidel lovu ryb by byli schopni efektivně podpořit populace ryb ve svěřených revírech. Ale tak to prostě je. Jednotlivé územní svazy se k problematice bližších podmínek lovu ryb ve svěřených revírech stavějí různě. Některé svazy k tomuto přistupují konzervativně – tzn. snaží se striktně dodržovat zákon, jiné zavádějí přísnější pravidla, než jsou uvedeny legislativě. Osobně jsem příznivcem druhého směru. Jako hospodář znám svůj revír a mým posláním je snažit se o maximální rozvoj populací ryb v revíru, zejména prostřednictvím přirozené reprodukce, což je ideální proces zajišťující genetickou variabilitu a tedy i stabilitu populací. Takže na svěřený revír se snažím nastavit taková pravidla, která  dle mého nejlepšího vědomí a svědomí budou maximálně přínosná pro populace ryb vyskytujících se a přirozeně se rozmnožujících v tomto revíru. V žádném případě ta pravidla nejsou benevolentnější než zákon a jeho prováděcí vyhláška. Je tomu právě naopak. Samozřejmě také vím, že mohu narazit na „rybáře“, který bude lovit ryby v souladu s platnou legislativou – tzn. např. tam, kde jsem stanovil míru potočáka 35 cm, bude brát 25 cm. Jsem si vědom toho, že v případném právním sporu nemám naději na úspěch. Ale žádný zákon mi neukládá, že musím prodat povolenku komukoliv. Tzn., že pokud takového rybáře zjistím, už prostě v dalších letech povolenku nedostane.

Zpět k rybce. Z pohledu mého jako rybářského hospodáře lov na mrtvou rybku v pstruhových vodách, stejně tak jako potenciální zvýšení rybářského tlaku zrušením týdenního limitu docházek zásadně odporuje mému nejlepšímu vědomí a svědomí a jednoznačně nepřispěje ke zlepšení stavu populací lososovitých ryb v pstruhových revírech. Naopak se zvýší tlak na nejcennější jedince v toku – generační ryby. A z mého pohledu jako rybáře – myslím, že lov na rybku v pstruhových revírech je v době existence obrovského sortimentu umělých nástrah jednoznačným přežitkem a podpásovkou pro naše rybí soupeře.