Mgr.Ondřej Slavík, PhD. pracuje ve Výzkumném ústavu vodohospodářském T. G. Masaryka v Praze, kde vede odbor aplikované ekologie.

 

 

Záleží jestli se ptáte na péči ČRS nebo státu? Obecně nevidím, bohužel, resp. velmi málo. Tu a tam lze zaznamenat dílčí úspěchy ve zvyšování ochrany, jako je vyšší míra lipana a pstruha obecného na revírech Jihočeského územního svazu nebo delší doba hájení lipana ve Východočeském územním svazu. Stát v několika málo případech postavil rybí přechody, ale obecně je snaha správců toků o zvýšení ekologického potenciálu řek liknavá, nesystémová a jen výjimečně respektuje biologickou realitu. Mé naděje se upírají k EU a k členské povinnosti plnit závazky Rámcové směrnice, která nastavuje přísnější kriteria v péči o kvalitu toků.

 

Na dně rozhodně ještě nejsme. Stále jsou v ČR toky, kde lze považovat populace pstruhů a lipanů za přirozeně se reprodukující a přežívající v čase. Avšak pokud se nezvýší ochrana pstruha obecného a lipana včetně zpřísnění pravidel lovu, negativní trend bude dále pokračovat. Jako hlavní příčinu poklesu početnosti obou druhů vidím v tom, že v toku není ponecháváno dostatek generačních ryb pro přirozený výběr. Po ukončení lovné sezóny jen málo toků obsahuje plnohodnotné populace. Bez umělého vysazování by i tyto populace rychle kolabovaly. Nicméně tento závod nelze vyhrát, jak sami dnes vidíme. Stále více a více nám chybí generační ryby pro odchov násady. Proto pro nasazování plundrujeme tzv. chovné revíry, což není nic jiného než slovení větší části populace a přesazení ji do cizího prostředí. V novém prostředí většina přesazených ryb nemá šanci na přežití a mateřský chovný potok přijde o svou nejlepší produkci. Méně drsné je vysazování uměle líhnutých ryb, které se ale neumějí v přirozeném prostředí chovat. Většina jich zahyne hlady nebo se stanou snadnou kořistí predátorů. A spirála se šroubuje stále dále.

 

Preferuji ponechat pevný rámec funkce a rozsahu současného ČRS, ale směrem od krajských k místním organizacím by se měl systém nařízení uvolňovat. Ovšem pouze tou ekologickou cestou, aby si některá extrémistická členská základna neodhlasovala lov patnácticentimetrových pstruhů na žížalu, že.. Jinými slovy, preferuji celostátní pojetí ČRS, ale pokud se některá místní organizace rozhodne pečovat o své pstruhové toky nad rámec stanov ČRS, mělo by jim to být umožněno. Ti lidé mají u řek své domovy a chtějí tam také mít zdravá a prosperující společenstva ryb. Nelze jim nařizovat, že musí mít míru jen 20 cm, když oni chtějí 45. Bylo by to popření svazové myšlenky. Když tedy pojedu na výlet, měl bych se řídit pravidly domácích a ve "svých" revírech požadovat totéž. Toto pravidlo platí i ve standardech civilního života lidské společnosti.

 

V rámci celé říční sítě ČR bude ozdravění rybích společenstev dlouhodobý proces. Avšak v místních podmínkách může být zlepšení mnohem rychlejší. Když se přestaneme odvolávat na okolnosti a sami začneme hájit a rozumně využívat místní populace, náprava může být místně i v řádech 3-5 let. Když začnete na standardním úživném potoce hospodařit podle principu "ať po nás něco zbude", tedy omezíte zabíjení ryb, zpřísníte pravidla lovu (jednoháčky bez protihrotu, snížení počtu vycházek), budete jistě překvapeni. Pokud umožníme rybám se přirozeně rozmnožovat, ušetříme tím vlastní energii a peníze, protože nebudeme muset tolik vysazovat. Ale všechno něco stojí. Kdo si chce jednou týdně od vody odnést 4 pstruhy (nebo dokonce 12) musí počítat s tím, že jeho kolega se bude chovat zrovna tak. Nelze se pak divit, že v potocích je jen pár malých pstroužků s čelistmi rozedranými od trojháčků.

 

Není to nutné. Drahá povolenka nic nevyřeší. Náš územní svaz v Praze má dost prostředků na nákup násady, ale kde ji vzít, když není? Pomalu se dáváme raději cestou ochrany. Je lepší se zbavit historického pocitu z doby kamenné, že úlovek je nezbytné zabít a pozřít. Co je lepší - bez košíku si trajdat podél milovaného potoka tři dny v týdnu a užívat si rybolovu s tím, že si dám pstruha na másle jen výjimečně nebo se závistí koukat spoza křoví jak si nějaký pracháč loví kilové pstruhy v tůni u které jsem vyrostl? Jistě je lepší abychom tam lovili všichni, podle stejných pravidel bez ohledu, zda se nám materiálně daří nebo ne. Ale musíme něco obětovat.
Doby, kdy bylo všechno zadarmo si všichni pamatujeme a jak také všichni víme - nestály za nic. Berme to ale jako lidé, milující přírodu. Neobětováváme střechu nad hlavou - jen šetříme většinu životů jiných tvorů.

 

Dříve jsem jezdil na potoky v okolí Prahy, na Ohři, Malši, Černou, Volyňku... Dnes mám tolik práce s rybami, že se prutem vyzbrojím jen výjimečně. Pro tyto vzácné okamžiky jsem si vyčlenil řeku Vltavu nad Lipnem a Vodňanskou Blanici. Ale i tak si u Vltavy občas lehnu v neoprénu na břeh a v tom podzimním klidu raději spím nebo poslouchám jeleny. V létě se na Blanici zase v té čerstvé vodě potápím a s brýlemi pozoruji pstruhy.

 

Bylo mi vysvětleno, že je to dovedení právního výkladu výkonu rybářského práva do stadia profesionální čistoty. Podle mne je to povýšení formy nad obsah. Právní kultura je svatá věc, pro náš stát důležitá, nechci ji kritizovat. Ale tohle je odstrašující případ. Obecně je smutné, když pro potřebu chytit nějakého živočicha zabiji jiného. Myslivost toto formu hospodaření již nezná. Umožnit lov pstruhů takovým způsobem je ostuda. Jistě to však není názor všech kolegů ze ZČ ÚS ČRS Plzeň a tento krok opačným směrem bude brzy napraven.